Není římského lidu (3)

Z skolavpohode.cz

Petronius, hlavní hrdina tohoto historického románu Jarmily Loukotkové, se narodil v Pompejích za velmi zvláštních okolností. Jeho matka se jmenovala Tullia a otec Asper Petronius. Začalo to ještě v noci, kolem Vesuviu se rozlévala červeně zlatá mlha a její clonou vystupoval kouř ohraničeným a klidným sloupem. Ráno se lidé probouzeli vzdáleným duněním v nitru země. Sopka se probouzela k životu. Všude kolem se začali dít podivuhodné věci. Z chrámu Apollóna spadla soška Amora: usuzovalo se, že bude málo lásky mezi lidmi a objevovala se i jiná zlá znamení. Stará věštkyně Eirene, vyděšena přírodními úkazy zvěstovala neblahá proroctví: těžké a zlé časy dolehnou na město, že vidí den, kdy je město v troskách, všude oheň a všichni obyvatelé města jsou mrtví. Z nenadání se vše uklidnilo a ráno vyšlo slunce. Kouř ze sopky se stále linul pomaličku a mírně. Za několik dní se však země opět začala chvět, od moře přišli obrovské černé mraky, pršelo, jako vodopádem. Neúnavné proudy vody nalehly na město. Náhle, jak liják přišel, tak ustal. Země se najednou chvěla tak, že se málem roztrhla. Už nejen sošky, ale i menší domky padaly, nikdo už nepochyboval o proroctví Eirene. A uprostřed tohoto zmatku porodila Tullia syna. Eirene, z ničehož nic stála u dítěte a počala věštit. Bude znamenitým mužem, jeho jméno bude veřejně psáno, všichni ho budou milovat jak chudí, tak i bohatí, vždycky však bude sám. Celý jeho život bude obrazem bouřlivého dne jeho narození. Jeho smrt je žlutá mlha s rudým proudem, voní v něm květy, zvučí hudba, prýští víno. Hoří vítězná láska. Po tomto proroctví se Eirene rozčeřilo vidění, víc už neřekla, nic už nevysvětlila. Po otci mu dali jméno Gaius a po matce Titus - tedy Gaius Titus Petronius. Již od malinka ho učili filosofii, theologii a historii. Nebyl vůbec družný a s ostatními dětmi si nehrál, jenom proto, že kdyby věděli, na co ho mají využít, využívali by ho. Gaius také chodil na hřiště, učil se střílet z luku, házet oštěpem a jezdit na koni. Zde se také potkal se svou první láskou Flavií Flavou, která ho v jeho dospělosti zasvětila do tajů lásky. Setkali se až po jejím návratu z Říma, kam ji poslali její rodiče, aby se tam náležitě uvedla, a kde se taky naučila tomu, co učila Petronia. Po nějaké době Gaius zjistil, že to Flavie nedělá z lásky, nýbrž jen pro své potěšení, začal se jí vyhýbat, neboť on toužil po opravdové lásce. V patnácti letech, před oblečením dlouhé mužské tógy byl velmi těžce nemocen, měl vysokou horečku a mluvil ze spaní. Mluvil ve verších a jeho otrokyně pečlivě zapisovala každičké jeho slovo. Po jeho uzdravení mu je odevzdala a Petronius v nich pokračoval. Všichni lidé z celého města jimi byli nadšeni. Jeho rodiče usoudili, že ve dvaceti letech je již dostatečně stár na to, aby šel do Říma a ucházel se o nějaký úřad. Dále psal verše a desítek otroků je přepisovalo. Jeho básně se dostali i do rukou císaře Kaliguli, který se zhlédl v postavě dobrého boha rozhazujíce na hlavy lidí zlato. Dal si Petronia předvolat, věnoval mu rozsáhlé pozemky pod pahorkem Janikulem, dům a poté ho propustil. Císař Kaligula se opravdu řídil touto básní a občas rozhazoval hrsti zlatých peněz z Juliovy baziliky. V nejkratší lhůtě byl Petronius jmenován aedilem lidu. Měl na starosti pořádání divadelních představení, zápasů a her v cirku. Po zavraždění mladého, nenáviděného císaře Kaliguli nastoupil na trůn Klaudius. V tomto roce přišla na Pompeje nenadálá pohroma, mnoho lidí při tom přišlo o život, a mezi nimi byli i Petroniovi rodiče. I nadále vykonával svůj úřad, stal se jedním z největších boháčů v městě. Měl velmi velké pozemky, kde pěstoval různé a v Evropě dosud neznáme plodiny, květiny a stromy, dovezené hlavně z Orientu, a které poté prodával u dvora za vysoké částky. Ke svým otrokům se choval velmi mírně, většině z nich dal Petronius svobodu a platil jim mzdu. Při jedné návštěvě císařského paláce šel pozdravit císařovnu Messalinu, setkal se v jejích komnatách s nádhernou dívkou, byla to císařovnina otrokyně Epicharis. Na požádání mu ji císařovna darovala. Okamžitě ji dal svobodu a chtěl se s ní oženit. Dívka mu však utekla a zanechala mu pouze vzkaz, že by s ní nebyl šťasten a za chvíli by si připadal osamocen. Po tomto rozchodu Petronius začal psát tzv. "SATIRY" - byly to kritiky na lidi u dvora, zesměšňoval je, ale velmi jemným a humorným způsobem, všichni, kterým se dostali do rukou se velmi bavili a smáli. Začínali i hrát hry, kdo koho pozná, Petronius totiž nikoho nejmenoval. Znenadání se dověděl, že byl jmenován místodržitelem v provincii Bithynii v Řecku. Svůj majetek v Římě svěřil svému správci a vydal se na cestu. Bithynie však nestála ani o něj a ani o Řím, ale jak se sluší a patří, vystrojili mu hostinu, připravili hry, a tanečnice. Byli však zvyklí na neslušné zacházení a to hlavně s tanečnicemi, proto vybrali ty nejošklivější. Petroniovi se hry samozřejmě nelíbily a také věděl proč tomu tak bylo. Hned druhý den dal přivést černošské gladiátory, půvabné tanečnice a spousty vybraných lahůdek. Všechny pozval, jak na hry, tak i na hostinu. Obyvatelé Bithynie byli velmi nadšeni a na další den připravili hry a hostinu v nevídané kráse. Tanečnice byly všechny dcery vznešených pánů a vážených úředníků. Do jedné z nich, do Alyatto, se Petronius zamiloval a oženil se s ní. Za nedlouho po svatbě přišla Petroniovi zpráva, že se císařovna Messalina provdala veřejně ještě za jednoho muže. Byla císařem, svým manželem Klaudiem, okamžitě popravena. Petronius čekal s Alyatté dítě, na které se na rozdíl od Alyatto velmi těšil. Alyatto porodila mrtvou holčičku a zanedlouho poté zemřela i ona. Opět si vzpomněl na věštbu a bylo mu velmi úzko, bál se, že opravdu zůstane navěky sám. Dal zavřít brány paláce a dal se znovu do psaní svých satir. Nespal a nejedl, pouze psal. Lidé z Bithynie, mu posílali amulety pro štěstí, šperky a taky přišla hliněná nádoba s dopisem. Měl se napít ze studnice zapomnění a jít dál svým životem. Petronius tak učinil, spal několik dní. Z Říma přišla zpráva o Klaudiově novém sňatku a to s jeho vlastní neteří, o mnoho let mladší Agrippinou. Petronius odjíždí z Řecka, dal naložit semena vzácných stromů a květin i spousty dalších vzácností. Zástupy lidí ho doprovází k jeho lodi. Petronius se vzdaluje od pobřeží a stále mává svým Bithyňanům. Po jeho příchodu ho všichni v Říme vítali, senát ho chtěl zvolit konzulem na příští rok, kterým se také stal. Nová císařovna Agrippina vnutila Klaudiovi do jeho přízně svého syna Nerona z prvního manželství a stále více se snažila o jeho odloučení od vlastních dětí, dcery Oktavie a syna Britanica. Agrippina se snažila o dosazení svého syna. Nechala ho oženit s Klaudiovou dcerou Oktavií. Při jedné z mnoha hostin připravila Agrippina, za pomoci staré travičky, svému manželovi jed do pokrmu s houbami a otrávený nápoj. Agrippinu pro všechny případy měl krýt císařský lékař. Petronius, soudce krásy, titul, který mu dal římský lid, se snažil odvrátit tuto katastrofu vyprávěním císaři svého nechutného snu. Klaudius přesto pokrm snědl, ale za chvíli jej zvrátil. Pořádal doktora, aby mu vytřel krk. Doktor vstal, namočil brko do otráveného nápoje a vyčistil císaři krk. Klaudius se okamžitě svalil, byl mrtev. Na trůn byl dosazen mladičký Nero. A právě při oslavě jeho zvolení převedl Petronius do císařského paláce svého mladičkého přítele Marka Ostoria. Markus Ostorius již jako malý chlapec bojoval s vojskem svého otce v Galii. Ze začátku Neronovi vlády za něj vládla jeho matka Agrippina, ale jen do té chvíle, než si Nero uvědomil, jakou má moc. Začal se scházet s nevhodnými lidmi. Jeho matka mu stále vyhrožovala Britanikovým právem na trůn, nechtěl se nechat zastrašit a jednoho dne Britanika otrávil. Agrippina se uchýlila do svých komnat a snažila se svému synovi co nejméně překážet. Petronius se od zavraždění Britanika u dvora neukázal. Nero dál vraždil, znásilňoval, vykořis»oval lidi stále více a více. Lidé pomalu neměli co jíst a začali se pomalu bouřit. Byl samozřejmě i vzdělaný muž, psal básně, hry, písně, ale nejraději se před lidmi předváděl, recitoval jim své básně, ale nikdo na to nebyl zvědavý, nikomu se jeho díla nelíbila, lidé jimi pohrdali. Nero nepronásledoval jen lidi na ulicích, ale hlavně se snažil potlačit rozvíjí křes»anství. Mezi křes»any patřila i stařičká Ostoriova matka Vanitia. Petroniova přítelkyně Marcie měla po smrti svého manžela milence jménem Tigellinus. Tigellinus byl ženatý a nebyl u dvora zvláště moc vítaný. Petronius, neboli Arbiter, jak mu také mnozí říkali, ho taktéž neměl moc v lásce, už jen proto, že Marcii stále lámal srdce. Tigellinus se stal Neronovým blízkým přítelem, pobočníkem. Nero ho později jmenoval velitelem stráží. Marcie se s Tigellinem rozešla po dlouhé době. Zjistila totiž, že se opravdu nevzdá své ošklivé manželky Glorie, a taky, že s mužem, který dělá ještě větší ohavnosti než císař nemůže žít. Tigellinus Marcii stále miloval, přísahal, že pokud to bude možné, položí za ni i svůj život. Marcie měla dcerku Poppaeu Sabinu, nejkrásnější žena Říma, říkali jí Římská Venuše. Arbitrovi se velice líbila a dvořil se jí. Jednou však ji přistihl jak mlátí svou starou otrokyni a zanechal svého dvoření. Poppaea Sabina si nechala zhotovit horoskop. Hvězdy jí řekli, že se stane císařovnou. Nevěděla však jak to má udělat. Nero je ženatý a Britanicus mrtvý. Po dlouhém naléhání se vdala za jednoho úředníka. Povila mu syna. Jednoho dne si oblékla svou nejkrásnější róbu a přemýšlela o své budoucnosti, stále se nevzdávala myšlenky na císařský trůn. Vyšla ven a viděla na nádherné zahradě svého souseda Petronia muže, kterého znala, věděla, že je to blízký přítel Neronův, byl to Othon. Sedla si na lavičku a počala muže vábit svým zpěvem. Ten se do ní na první pohled zamiloval. Chtěl se sní okamžitě oženit a odvést si ji domů. Sabina však říkala, že potřebuje zlatý palác. Když Othon splnil všechny její podmínky Poppaea Sabina se rozvedla se svým manželem, synka mu nechala a provdala se za Othona. Othon ji uvedl ke dvoru, kde se do ni okamžitě zamiloval císař Nero, usadil Poppaeu na svůj trůn a vyhostil Othona do Lusistánie. Poppaea se ještě potřebovala zbavit Neronovi manželky Oktavie, nastražili na ni léčku. Další z Neronových přátel Anicet odpřísáhl, že měl pohlavní styk s císařovnou. Nero dal Oktavii vyhostit na malý ostrůvek a svému příteli věnoval veliké statky v jedné daleké zemi. Poppaee to stále nestačilo a nechala Oktavii zavraždit. Provdala se za císaře, konečně se splnil její sen, stala se císařovnou římskou. Nero se však potřeboval zbavit i své matky Agrippiny. Nejprve nevěděl jak na to. Agrippina totiž užívala protijedy a měla ochutnavače, aby jí čirou náhodou její povedený synek nechtěl otrávit. Na pomoc mu přijel jeho přítel Anicet. Měl totiž s Agrippinou nevyřízené účty, když totiž dával císařovně najevo svou náklonnost, uštědřila mu políček. Nemohl na tuto potupu zapomenout a stále se jí chtěl pomstít. Na vrhl Neronovi past. Nero se usmířil se svou matkou a pozval ji na slavnost do své rezidence v Bájích. Tam ji předal svůj dar, zlatou veslici, na které měla Agrippina odplout zpět do Říma. Když vyplula i se svou věrnou přítelkyní, která se stále snažila vypadat jako ona, několik kilometrů od břehu se loď najednou začala potápět. Agrippina se schovala před padajícími trámy. Její věrná přítelkyně začala křičet, že je císařovna a a» ji zachrání. Když vojáci přišli do podpalubí a viděli křičící ženu okamžitě ji umlátily. Agrippina to viděla a uvědomila si, co to znamená. Dírou v lodi vyskočila do moře a plavala na blízký ostrov, kde měla postavenou vilu. Když se Nero dověděl o Agrippinině útěku, dal zavolat Aniceta, a ten na odplul k císařovnině vile, aby ji zabil. Agrippina se vůbec nebránila a svou smrt přijala velmi statečně. Svou třetí a poslední lásku potkal na tržišti. Byla to překrásná rusovlasá otrokyně. Všichni lidé, co jí viděli, říkali, že je krásnější než císařovna, krásnější než Římská Venuše. Bez rozmýšlení ji koupil. Odvedl si ji domu, dal ji svobodu a vyznal se jí ze své lásky k ní. Chtěl se s ní oženit. Dívka však neříkala nic, ani mu nechtěla říci své jméno. Jediné co zjistil, bylo, že je to Řekyně pocházející z jeho milované Bithynie. Až po dlouhé době zjistil její jméno, Nealcé. V Římě zatím vládli velké nepokoje. Římané začali Nerona nenávidět. Celý Řím se začal bouřit. V čele této vzpoury stál Markus Ostorius, Marcia, toho času již Ostoriova milenka, Scaevinus, úředník za vlády císaře Klaudia, Piso, taktéž bývalý úředník a bývalá otrokyně Epicharis. Všichni měli jeden společný cíl, zabít Nerona, dát lidem nejen hry, ale i chléb a svobodu. Marcie měla za úkol vyzvídal u císařského dvoru, Ostorius s Scaevinem měli burcovat lidi, Piso podplácel císařské stráže a Epicharis, žijící v přístavu musela přemluvit kapitány námořních lodí, aby jim pomohli ve válce proti císaři. Scaevinus měl posvátnou dýku z chrámu boha Appolona. Tou chtěl probodnout císaře. Jednoho dne si císař Nero se svou císařovnou Poppaeou Sabinou vyjel na projížďku městem. Stáli ve vozíku pyšně, čekali na volání slávy, ale pobouřený dav se ani neukázal, ani je nepřišel pozdravit. Císař dal vozík obrátit a odjel do paláce. Tigellinus byl pověřen nejen vypátráním lidí, kteří byli proti císaři a osnovali jeho smrt, ale i po lidech s křes»anskou vírou, která se začínala mezi Římany velmi rychle rozmáhat. Nealcé, konečně zjistila, jak ji miluje, i ona se do něho zamilovala. Provdala se za něj a pod srdcem nosila jeho dítě. Moc se na něj oba těšili a přáli si odjet z Říma. Petronius však musel na nějakou dobu pryč. Císař ho pozval na oslavu do jeho rezidence v Bájích. Hodně dlouho se na to Nero a Tigellinus připravovali a nikdo nevěděl, co mají za lubem. Nero dal do svého domu v Bájích odvést všechny cenné věci, své nejbližší přátele a svou manželku Poppaeu. Večer na oslavě v bájích si Nero stoupl na balkón a počal přednášet jedny ze svých příšerných veršů. V dálce se z ničeho nic objevila obrovská rudá záře. Všichni si pomalinku uvědomovali, že to hoří Řím. Nero ho dal zapálit, protože prohlásil, NENÍ ŘÍMSKÉHO LIDU, nikdo ho totiž nepřišel vítat, když projížděl svým Římem, proč by tedy mělo stát, když není římského lidu. Petronius se okamžitě vrátil zpět do Říma, pomáhal s hasičskými pracemi a když oheň uhasl, pomáhal všem lidem, dával jim zejména jídlo a šaty. Když se Nero se svou družinou vrátil zpět do Říma, Petronius ho přemluvil, aby postavil nový a krásnější Řím, jak to slíbil svému lidu, když nastupoval na trůn. Nero se na chvíli zamyslel a opravdu tak začal činit. Ale měl jednu podmínku, pokud se objeví ostří, které ho bude chtít zabít, bude nemilosrdný. Tigellinus dal zavřít Marka Ostoria, nebo» stále, i po císařově velkém zlepšení, mluvil k lidem o Neronovi jako o špatném císaři. A taky proto, že Markus Ostorius byl jedním z hlavních aktérů vzpoury. Milich, sluha Scaevina, podvedl svého pána, přinesl Neronovi Scaevinovu dýku a řekl mu o dalších buřičích. Zanedlouho přišel i jeden námořník, nebo» ho Epicharis přemlouvala k vzpouře proti císaři. Nero začal jednat. Vyslechl Scaevina, Epicharis, a protože se nechtěli přiznat, dal je mučit. Dal vyslýchat a popravit spousty lidí, kteří většinou neměli o ničem ani ponětí. Scaevina a Pisa popravili, Epicharis se před mučením oběsila. Markus Ostorius měl přijít na řadu po nich, ale Marcie ho stačila zachránit z vězení, chtěli spolu utéci. Marka Ostoria však dopadla císařská stráž, když Marcie běžela pro pomoc k Petroniovi. Petronius poslal svou ženu Nealcé a Marcii do milované Bithynie. Sám zůstal v Římě, chtěl si naposledy promluvit s Neronem. V paláci zastihl již na smrt vyhlížející Poppaeu Sabinu po příšerné hádce a rvačce s Neronem. Těhotná Poppaea zmlácená svým manželem zemřela Petroniovi v náručí. Petronius odešel domů a čekal na druhý den. Celou noc vzpomínal na celý svůj život a na věštbu staré Eirene. Bude se zmítat v pohromách a mračných chvílích, bude proplouvat úžinami bez újmy a bez úrazu. Ale jeho konec - jeho smrt je žlutavá mlha s rudým proudem. Voní v něm květy, zvučí hudba, prýští víno. Hoří vítězná láska, láska je nastolení. Ráno přijel Tigellinus, akorát když se Petronius chystal na cestu. Řekl mu, že ho císař podezřívá ze vzpoury a a» rychle prchne. Neměl však kam, jeho loď již odjela. Ano, už od večera viděl ve svém čele žlutavou mlhu a teď byla stále žlutší, ale kde je ten rudý proud? Ptal se. Petronius byl ve své nádherné, cizokrajnými květy vonící zahradě, pil víno, poslouchal zpěv svých půvabných otrokyň. Rudý proud se mu hrne ze zápěstí. Rozloučil se světem a pomalu zemřel.

Pokračování je přístupné pouze pro registrované. Přihlaš se nebo se zaregistruj.