Německá literatura

Z skolavpohode.cz


německá literatura, nejstarší německé písemné památky, psané v jazyce starohornoněmeckém (700 " 1050), odrážejí šíření křesťanství i pozůstatky pohanské doby (zlomek Hildebrandslied " Písně o Hildebrandovi). V době ottonské zatlačila němčinu latina. V období vrcholného a pozdního středověku (asi 1050 " 1350) byla literatura psaná středohornoněmeckým jazykem ovlivněna rytířskou dvorskou kulturou; jejími hlavními žánry byly veršované eposy dvorské (autoři Hartmann von Aue, Wolfram von Eschenbach, Gottfried von Strassburg), lidové (Píseň o Nibelunzích) a minnesang (nejvýznamnějším byl básník Walther von der Vogelweide). 14. a 15. stol. byla dobou přechodu k literatuře měšťanské; spor středověku s nadcházejícím obdobím humanismu a renesance vyjadřuje skladba Oráč z Čech, jejímž předpokládaným autorem je Johannes von Saaz. Vývoj německé literatury v 16. stol. byl ovlivněn působením osobnosti náboženského reformátora M. Luthera. Sílící měšťanstvo pěstovalo tzv. meistersang (H. Sachs) a rozvíjelo se divadlo (masopustní hry). Knihtisk přispěl k šíření knih lidového čtení. Třicetiletá válka, jejímž výsledkem bylo rozdělení německého území a kultury na část protestantskou a část katolickou, poznamenala období baroka, kdy M. Opitz napsal první německou poetiku, vznikala procítěná lyrika s mystickými prvky, formovalo se výpravné barokní divadlo (A. Gryphius) a H. J. Ch. Grimmelshausen napsal první německý román evropské úrovně. 18. stol. bylo racionalisticky zaměřenou dobou osvícenství, která položila základy novější německé národní literatury. První pol. 18. stol. byla určována poetickými zásadami “lipského literárního papeže” J. Ch. Gottscheda, který propagoval francouzské vzory a soustředil se především na reformu divadla. Gottschedovou autoritou otřáslo vystoupení mladší generace reprezentované F. Klopstockem, která se orientovala na anglickou literaturu a zdůrazňovala citovost (sentimentalismus) a fantastické prvky (W. Shakespeare). Osvícenství vyvrcholilo v osobnosti G. E. Lessinga, který se zasloužil o rozvoj německého divadla i estetiky. Na osvícenství navázalo a současně některými rysy budoucí literární vývoj připravilo hnutí mládeže Sturm und Drang, k němuž se hlásili i mladý J. W. Goethe a mladý F. Schiller. Příklon k antickým ideálům se projevil v dějinách umění J. J. Winckelmanna a ovlivnil návrat k harmonii, vyrovnanosti a klasickým formám, jimiž se vyznačovala výmarská klasika (v letech 1786 " 1832). Souběžně s klasikou se začalo rozvíjet romantické hnutí. Tzv. jenská neboli raná romantika se soustředila kolem časopisu Athenäum a orientovala se především flozoficky. Pro tzv. heidelberskou neboli vrcholnou romantiku byl příznačný zájem o lidovou tvorbu a staré památky německé literatury. Hlavním reprezentantem nejednotné pozdní romantiky byl E. T. A. Hoffmann, který osobitou syntézou realistických a romantických prvků ovlivnil i evropskou literaturu. Politizace literatury ve 30. a 40. letech 19. stol. našla výraz v rozvoji žurnalistiky a v angažované tvorbě skupiny Mladé Německo. Nejvýznamnějšími autory tohoto období byli H. Heine a G. Büchner. Druhou linii literární tvorby tvořili autoři, kteří se politicky neangažovali, vyjadřovali dobovou rezignaci a biedermeierovské ideály tíhnoucí k drobnomalbě všedního, částečně zidealizovaného života. Realismus druhé pol. 19. stol., označovaný v německé literární historiografii jako “poetický”, se prosazoval pomaleji než v jiných zemích; měl nápadné znaky provincialismu a některými rysy se podobal biedermeieru, od něhož se však lišil absencí iluzí. Nejvýznamnějším představitelem byl T. Fontane, který románem Effi Briestová vytvořil německou obdobu Paní Bovaryové. Naturalismus v Německu byl epizodou v podstatě omezenou na 80. léta; odhalil však nové námětové oblasti a v experimentech tzv. konsekventního naturalismu přinesl zjemnění vypravěčských technik. Z toho umělecky těžily i další literární proudy a směry přelomu 19. a 20. stol., vyznačující se apolitickým kultem niternosti, příklonem k tradicím romantismu a pocity dekadence. Z této krize vztahu mezi uměním a životem vyrostlo i dílo prozaiků, kteří dosáhli světové proslulosti až po první světové válce " T. Manna, H. Manna a H. Hesseho. Z atmosféry odporu mladé generace k vilémovské éře, z nedůvěry v moderní velkoměstskou civilizaci a z očekávání obrody člověka v nové historické epoše vyrostl typicky německý umělecký směr, expresionismus, který se však vyznačoval nejednotností myšlenkovou i stylistickou. Apokalyptická vize se prolínala s neurčitými utopickými představami o lepší budoucnosti, patetický styl s jazykovými experimenty nerespektujícími pravidla syntaxe; hlavním tématem byla vzpoura synů proti otcům. Názorový posun k pacifismu, socialismu, ale i nihilismu či grotesknímu vidění světa se projevil zejm. pod dojmem první světové války. Expresionismus, který ovlivnil zejm. lyriku a drama, dozníval ještě ve 20. letech. Patos expresionismu byl v období tzv. výmarské republiky (v letech 1920 " 33) vystřídán střízlivějším a nepatetickým přístupem k uměleckému vnímání životní reality, označovaným jako “nová věcnost”. Oblibě se těšila próza, svou střízlivostí blízká literatuře faktu; do literatury přinesla obrazy hospodářského života a každodenní společenské situace a odklonila se od jazykových experimentů. Vznikla i socialistická literatura. Nástup nacistů k moci v roce 1933 znamenal “zglajchšaltování” německé kultury. Většina významných spisovatelů opustila Německo a německá literatura v období let 1933 " 45 byla většinou literaturou emigrantů. Postupně vznikalo několik zahraničních spisovatelských center, která se po vypuknutí druhé světové války (a v souladu s postupným okupováním Evropy nacisty) přesouvala ze sousedních zemí do zemí vzdálenějších a do zámoří (Paříž, Praha, Moskva, Stockholm, později Palestina, USA, Mexiko a Jižní Amerika). Literární produkce exulantů byla bohatá, ale mnoho knih mohlo být vydáno až po válce. Preferovaným žánrem byl zejm. historický román. Literatura v Německu byla poplatná nacistické ideologii a zaměřena na úniková témata (tzv. vnitřní emigrace). Po rozdělení Německa (v roce 1949) a po vytvoření dvou států s odlišnou politikou a ideologií se literatury na obou územích vyvíjely odděleně. Poválečná literatura SRN (Spolková republika Německo) začínala od “hodiny nula” a uplatnili se v ní autoři, kteří teprve po válce začali publikovat. Většina z nich se připojila k volnému seskupení Skupina 47 (H. Böll, G. Grass, R. Walser aj.) . K nejfrekventovanějším tématům patřila problematika nacistické minulosti a reflektování poválečné skutečnosti včetně studené války a “hospodářského zázraku”. Literaturu charakterizovalo spojení moderních formálních postupů, popř. i jazykové experimentování s realistickým líčením. Do bývalé NDR ( Německá demokratická republika) se z emigrace navrátila řada autorů starší generace (A. Seghersová, A. Zweig, B. Brecht aj.). Kulturní život byl plánovitě řízen a v roce 1950 se konstituoval Svaz spisovatelů NDR. V 50. letech se v literatuře projevila stagnace a silná tendence ke schematismu, která byla prolomena teprve v průběhu 60. let, kdy nastoupila nová autorská generace (Ch. Wolfová, H. Kant, V. Braun aj.). V 70. letech došlo k větší diferenciaci literárních témat i vypravěčských postupů; nejvíce se rozvíjela próza. Dominujícími tématy byl vztah k minulosti a problémy a možnosti člověka za socialismu. V roce 1990 došlo k znovusjednocení Německa. V současnosti se zařadili do kontextu německé literatury i spisovatelé z řad českých emigrantů, např. O. Filip, L. Moníková, J. Gruša.

Pokračování je přístupné pouze pro registrované. Přihlaš se nebo se zaregistruj.