Německá literatura
Z skolavpohode.cz
německá literatura, nejstarší německé písemné památky, psané v
jazyce starohornoněmeckém (700 " 1050), odrážejí šíření křesťanství
i pozůstatky pohanské doby (zlomek Hildebrandslied " Písně o Hildebrandovi).
V době ottonské zatlačila němčinu latina. V období vrcholného a pozdního
středověku (asi 1050 " 1350) byla literatura psaná středohornoněmeckým
jazykem ovlivněna rytířskou dvorskou kulturou; jejími hlavními žánry byly
veršované eposy dvorské (autoři Hartmann von Aue, Wolfram von Eschenbach,
Gottfried von Strassburg), lidové (Píseň o Nibelunzích) a minnesang (nejvýznamnějším
byl básník Walther von der Vogelweide). 14. a 15. stol. byla dobou přechodu k
literatuře měšťanské; spor středověku s nadcházejícím obdobím
humanismu a renesance vyjadřuje skladba Oráč z Čech, jejímž předpokládaným
autorem je Johannes von Saaz. Vývoj německé literatury v 16. stol. byl ovlivněn
působením osobnosti náboženského reformátora M. Luthera. Sílící měšťanstvo
pěstovalo tzv. meistersang (H. Sachs) a rozvíjelo se divadlo (masopustní
hry). Knihtisk přispěl k šíření knih lidového čtení. Třicetiletá válka,
jejímž výsledkem bylo rozdělení německého území a kultury na část
protestantskou a část katolickou, poznamenala období baroka, kdy M. Opitz
napsal první německou poetiku, vznikala procítěná lyrika s mystickými
prvky, formovalo se výpravné barokní divadlo (A. Gryphius) a H. J. Ch.
Grimmelshausen napsal první německý román evropské úrovně. 18. stol. bylo
racionalisticky zaměřenou dobou osvícenství, která položila základy novější
německé národní literatury. První pol. 18. stol. byla určována poetickými
zásadami “lipského literárního papeže” J. Ch. Gottscheda, který
propagoval francouzské vzory a soustředil se především na reformu divadla.
Gottschedovou autoritou otřáslo vystoupení mladší generace reprezentované
F. Klopstockem, která se orientovala na anglickou literaturu a zdůrazňovala
citovost (sentimentalismus) a fantastické prvky (W. Shakespeare). Osvícenství
vyvrcholilo v osobnosti G. E. Lessinga, který se zasloužil o rozvoj německého
divadla i estetiky. Na osvícenství navázalo a současně některými rysy
budoucí literární vývoj připravilo hnutí mládeže Sturm und Drang, k němuž
se hlásili i mladý J. W. Goethe a mladý F. Schiller. Příklon k antickým
ideálům se projevil v dějinách umění J. J. Winckelmanna a ovlivnil návrat
k harmonii, vyrovnanosti a klasickým formám, jimiž se vyznačovala výmarská
klasika (v letech 1786 " 1832). Souběžně s klasikou se začalo rozvíjet
romantické hnutí. Tzv. jenská neboli raná romantika se soustředila kolem časopisu
Athenäum a orientovala se především flozoficky. Pro tzv. heidelberskou
neboli vrcholnou romantiku byl příznačný zájem o lidovou tvorbu a staré
památky německé literatury. Hlavním reprezentantem nejednotné pozdní
romantiky byl E. T. A. Hoffmann, který osobitou syntézou realistických a
romantických prvků ovlivnil i evropskou literaturu. Politizace literatury ve
30. a 40. letech 19. stol. našla výraz v rozvoji žurnalistiky a v angažované
tvorbě skupiny Mladé Německo. Nejvýznamnějšími autory tohoto období byli
H. Heine a G. Büchner. Druhou linii literární tvorby tvořili autoři, kteří
se politicky neangažovali, vyjadřovali dobovou rezignaci a biedermeierovské
ideály tíhnoucí k drobnomalbě všedního, částečně zidealizovaného života.
Realismus druhé pol. 19. stol., označovaný v německé literární
historiografii jako “poetický”, se prosazoval pomaleji než v jiných zemích;
měl nápadné znaky provincialismu a některými rysy se podobal biedermeieru,
od něhož se však lišil absencí iluzí. Nejvýznamnějším představitelem
byl T. Fontane, který románem Effi Briestová vytvořil německou obdobu Paní
Bovaryové. Naturalismus v Německu byl epizodou v podstatě omezenou na 80. léta;
odhalil však nové námětové oblasti a v experimentech tzv. konsekventního
naturalismu přinesl zjemnění vypravěčských technik. Z toho umělecky těžily
i další literární proudy a směry přelomu 19. a 20. stol., vyznačující
se apolitickým kultem niternosti, příklonem k tradicím romantismu a pocity
dekadence. Z této krize vztahu mezi uměním a životem vyrostlo i dílo
prozaiků, kteří dosáhli světové proslulosti až po první světové válce
" T. Manna, H. Manna a H. Hesseho. Z atmosféry odporu mladé generace k vilémovské
éře, z nedůvěry v moderní velkoměstskou civilizaci a z očekávání
obrody člověka v nové historické epoše vyrostl typicky německý umělecký
směr, expresionismus, který se však vyznačoval nejednotností myšlenkovou i
stylistickou. Apokalyptická vize se prolínala s neurčitými utopickými představami
o lepší budoucnosti, patetický styl s jazykovými experimenty nerespektujícími
pravidla syntaxe; hlavním tématem byla vzpoura synů proti otcům. Názorový
posun k pacifismu, socialismu, ale i nihilismu či grotesknímu vidění světa
se projevil zejm. pod dojmem první světové války. Expresionismus, který
ovlivnil zejm. lyriku a drama, dozníval ještě ve 20. letech. Patos
expresionismu byl v období tzv. výmarské republiky (v letech 1920 " 33)
vystřídán střízlivějším a nepatetickým přístupem k uměleckému vnímání
životní reality, označovaným jako “nová věcnost”. Oblibě se těšila
próza, svou střízlivostí blízká literatuře faktu; do literatury přinesla
obrazy hospodářského života a každodenní společenské situace a odklonila
se od jazykových experimentů. Vznikla i socialistická literatura. Nástup
nacistů k moci v roce 1933 znamenal “zglajchšaltování” německé
kultury. Většina významných spisovatelů opustila Německo a německá
literatura v období let 1933 " 45 byla většinou literaturou emigrantů.
Postupně vznikalo několik zahraničních spisovatelských center, která se po
vypuknutí druhé světové války (a v souladu s postupným okupováním Evropy
nacisty) přesouvala ze sousedních zemí do zemí vzdálenějších a do zámoří
(Paříž, Praha, Moskva, Stockholm, později Palestina, USA, Mexiko a Jižní
Amerika). Literární produkce exulantů byla bohatá, ale mnoho knih mohlo být
vydáno až po válce. Preferovaným žánrem byl zejm. historický román.
Literatura v Německu byla poplatná nacistické ideologii a zaměřena na úniková
témata (tzv. vnitřní emigrace). Po rozdělení Německa (v roce 1949) a po
vytvoření dvou států s odlišnou politikou a ideologií se literatury na
obou územích vyvíjely odděleně. Poválečná literatura SRN (Spolková
republika Německo) začínala od “hodiny nula” a uplatnili se v ní autoři,
kteří teprve po válce začali publikovat. Většina z nich se připojila k
volnému seskupení Skupina 47 (H. Böll, G. Grass, R. Walser aj.) . K
nejfrekventovanějším tématům patřila problematika nacistické minulosti a
reflektování poválečné skutečnosti včetně studené války a “hospodářského
zázraku”. Literaturu charakterizovalo spojení moderních formálních postupů,
popř. i jazykové experimentování s realistickým líčením. Do bývalé NDR
( Německá demokratická republika) se z emigrace navrátila řada autorů starší
generace (A. Seghersová, A. Zweig, B. Brecht aj.). Kulturní život byl plánovitě
řízen a v roce 1950 se konstituoval Svaz spisovatelů NDR. V 50. letech se v
literatuře projevila stagnace a silná tendence ke schematismu, která byla
prolomena teprve v průběhu 60. let, kdy nastoupila nová autorská generace (Ch.
Wolfová, H. Kant, V. Braun aj.). V 70. letech došlo k větší diferenciaci
literárních témat i vypravěčských postupů; nejvíce se rozvíjela próza.
Dominujícími tématy byl vztah k minulosti a problémy a možnosti člověka
za socialismu. V roce 1990 došlo k znovusjednocení Německa. V současnosti se
zařadili do kontextu německé literatury i spisovatelé z řad českých
emigrantů, např. O. Filip, L. Moníková, J. Gruša.
Pokračování je přístupné pouze pro registrované. Přihlaš se nebo se zaregistruj.