Dalimilova kronika (1)

Přejít na: navigace, hledání

Kronika obsahuje 106 kapitol, které po počátečním vylíčení stavby babylónské věže, zmatení jazyků a rozchodu lidí do různých částí světa, podává dějiny Čech od osídlení našeho území praotcem Čechem až po období vlády Jana Lucemburského do roku 1314. V úvodu autor vypočítává a hodnotí kroniky, které mu sloužily jako zdroj jeho práce. Nejvýše hodnotí prastarou kroniku z Boleslavi, z které nejvíce čerpal. Šlo zřejmě o dnes neznámý opis Kosmovy kroniky, z níž přejal mnoho informací a pověstí (např. o Libuši, o Přemyslovi). Dalšími zdroji byli Kosmovi pokračovatelé, latinské legendy o sv. Václavovi a sv. Ludmile a ústní vypravování kmenových, místních a erbovních pověstí (o erbech českých šlechticů, o vývoji erbu českého panovníka od kotle, orlice a jednoocasého lva až ke lvu dvouocasému). Autor, zřejmě šlechtic, zdůrazňoval odpovědnost panovníka za osud své země a národa (promluva Libuše ve 4. kapitole, řeč knížete Vladislava v 63. kapitole, v autorském poslání určeném šlechtě v závěru poslední kapitoly). Celou kroniku prostupuje silné vlastenecké cítění. V úvodu si autor klade za cíl zpracovávat domácí příběhy a omezit tak tehdy oblíbené vyprávění cizích rytířských osudů, vybízí k odporu k cizím škodlivým vlivům a módám (turnajům, dvorským slavnostem, odívání apod.), zamítá sňatky českých feudálů s cizinkami a výchovu jejich dětí podle cizích vzorů nebo v cizině (kapitola 69). Zvláště silný je jeho protiněmecký postoj, který ho vede k překonání stavových rozdílů. V příběhu knížete Oldřicha a selské dívky Boženy zdůrazňuje:

Pokračování je přístupné pouze pro registrované. Přihlaš se nebo se zaregistruj.