Labyrint světa a ráj srdce (1)

Z skolavpohode.cz

Komenský posílá ve svém nejznámějším díle "Labyrint světa a Ráj srdce" hlavní postavu, Poutníka, kterým je on sám - o čemž můžeme uvažovat nejen proto, že používá ich-formy, ale i proto, že některé odkazy ukazují přímo či nepřímo na jeho osobu - do jiného světa. Není to svět jiný exotičností prostředí, či postav, je to svět, postavený na zcela jiných principech, než je ten náš. Nalézá se ve zcela jiném vesmíru, který Komenský necítí potřebu pojmenovávat, stejně tak město, které je dějištěm příběhu, je prostě Svět. Svět má okrouhlý tvar, vymezený vysokou zdí, do níž jsou proraženy dvě brány, východní a západní. Brány jsou spojeny ulicí, uprostřed rozšířenou do čočkovitého tvaru náměstí. Rovnoběžně s podélnou osou náměstí se táhnou po obou stranách trojice ulic, dohromady celkem šest, všechny se sbíhají u východní i západní brány. Poblíž západní brány je skalnatý pahrbek, na jehož temenu stojí zámek. U východní brány zase stojí věž, odkud lze přehlédnout celé město i prázdnotu za hradbami. Ano, město-svět je skutečně obklopeno krystalicky čistou prázdnotou. Nechme svou fantazii rozběhnout a pojďme se s Poutníkovými průvodci, Všudybudem a Mámilem porozhlédnout po městě. Není marno prohlédnout si cizí kraj a mimo to - hledáme přece spolu s Poutníkem cíl života! O tom, že jde skutečně o zcela jiný svět, nás přesvědčí mořská plavba spojená s nefalšovanou a strastiplnou bouří. Kde se vzalo moře uvnitř městských hradeb? Jsme sice v jiném světě, ale ten byl zkonstruován Komenským, snad proto, abychom v cizím prostředí lépe spatřili vlastní chyby a nedostatky. Člověk si totiž lépe všímá cizích chyb, ještě lépe pak chyb a absurdit v cizích světech. Za absurditu největší považuji válku, která je taktéž ve městě vedena. S kým, když je zde jen jedno město s jedněmi lidmi, jedinou vládou a jedinou královnou? Válka prostě je, se vším všudy i s vražděním obyvatelstva a drancováním dobytého území. Nyní se projdeme všemi šesti ulicemi. Každá z nich je věnována jednomu stavu. Začínáme na jihu od náměstí, v doméně lidí stavu domácího, řemeslníků a učenců. Sever je vyhrazen duchovním, vrchnosti a rytířům. Jako první navštíví Poutník ulici stavu domovního čili manželství. Nejprve spatří, jak jeden druhého prohlíží, zkoumá, měří. Pečlivě prohlíží oči, uši, nos, zuby, krk, jazyk, ruce, nohy a "jiné údy". Ohledává, jak je ten druhý tlustý nebo hubený, slabý nebo silný. Toto zkoumání není nic jiného než láska. "Není to práce, nýbrž rozkoš," vysvětluje Všudybud udivenému Poutníkovi. Když takto Komenský vidí lásku, je pochopitelné, že samotné manželství symbolizuje pouty, důkladně ukutými u kováře. Pouze Smrt dokáže tato pout zničit. Poutník zakouši na vlastní kůži i manželskou zkušenost. Jeho manželka a děti umírají, takže mu již nic nebrání v prozkoumávání světa. Mimochodem, celé své manželství popisuje v jednom nedlouhém odstavci - i zde autor vychází z osobní zkušenosti, protože sám o děti přišel. Veškerý Poutníkův život ve světě je ovládán Všudybudem a Mámilem. Mámil má sklon k automatickému přejímání cizích názorů, bez ohledu na to, jak je hodnotí (spíše nehodnotí), Všudybud radí spokojit se se vším špatným, nestěžovat si, protože tak se člověk dostane do problémů. Stejně jako téměř vše v díle, jsou i tyto dvě postavy kritickým zobrazením. Zobrazením dvou protikladných myšlení se stejným výsledkem - spokojenost se vším. Aby byl Poutník spokojen, dostává růžové brýle, nasazuje si je však nakřivo, takže je schopen vnímat objektivně. I zde dostává čtenář příležitost k zamyšlení. Co je to objektivita? Který pohled je ten nejsprávnější? Podle mě žádný. Odpověď neexistuje, stejně tak, jako ani skutečná objektivita neexistuje. Sousední ulice patří řemeslníkům. Zde dochází k zesměšnění všeho lidského snažení, které vede k blahobytu - Komenského ideálem je askeze a život v co největší skromnosti. Ke zabsurdnění lidského "kvaltování" používá zajímavou metodu - popisuje všechny známé činnosti tak, jako by je viděl poprvé, jako by představovaly něco, co nezná. V ulici učenců shledáváme, jak lidé zacházejí s poznáním. Někteří učenci na sebe knihy věší, jiní je jedí, a nezažité je vylučují. Někteří si dělají pečlivé knihovny, krášlí knihy zlatem, jenom proto, aby je měli. Nové knihy se připravují destilací, vařením, dušením a pečením knih starých. Vše je z jiného světa, avšak metaforicky jsou zachyceny nešvary světa našeho. Nikde žádný odkaz na učence či filozofa, pouze na jednom místě si Komenský stěžuje na Rose-crucios, pravděpodobně rozekruciány, mystická sekta, která byla v jeho době poměrně proslulá. Mimo této sekty zobrazuje ještě "pravé asketické křesťany", mezi nimiž nachází spočinutí po dlouhé cestě. Nakonec přesto Poutník není se Světem spokojen a vrací se domů. Můj celkový pohled na dílo je značně pozitivní. Komenský nám ukazuje (mimo všudypřítomné kritiky lidských nešvarů) i rozdíly mezi dvěma zcela odlišnými světy. To, jak jsou hodnoty odlišných lidí tolerovány, spíše netolerovány, nám ukazuje samotné Poutníkovo nahlížení na svět. Máme cizí svět tolerovat, nebo kritizovat, protože POUZE MY známe pravdu?

Pokračování je přístupné pouze pro registrované. Přihlaš se nebo se zaregistruj.