Humanismus

Z skolavpohode.cz

Od slova "humanus" = lidský, ušlechtilý, vzdělaný. Zájem poantického světa o antiku jako ztělesnění dokonalého lidství, kdy úmyslem bylo dosáhnout tohoto ideálu vzděláním - a to studiem ant. lit. (humaniora) jako příkladným výrazem antiky. V užším smyslu se pod h. rozumí lit. a duchovní osvojení antiky ve 14.-16. století jako doprovodný jev renesance. Pův. it. hnutí, kt. se zaměřilo na formální adaptaci klasické latiny (zvl. Cicero); h. věnoval také pozornost obsahové stránce antiky a rozšířil se takřka po celé Evr. It. humanisté se brzy začali cítit jako potomci Římanů (C. di Rienzo) a stále více usilovali o vymanění se z tradičních střv. pořádků. Kult antiky odkazoval humanisty především k lit. pramenům. S věd. akribií se hledaly, sbíraly a vydávaly staré rukopisy. Filol. vášeň se nezastavila ani před textovou kritikou bible či konstantinovské darovací listiny (L. Valla). Když it. humanisté na koncilu Unie Ferrary a Florencie (1438-39; basilejský koncil), především ale po pádu Konstantinopole (1453), navázali spojení s byz. učenci, obrátila se jejich pozornost k řec. a hebr. jaz. a lit. (od r. 1476 se na pařížské univ. vyučovalo řeč. a hebrejštině). Aristotelés, kt. podle scholastického tradičního podání předurčil střv. myšlení, byl z přístupných pramenů nově interpretován; mimoto zesílilo také novoplatónské hnutí (M. Ficino). Centrem it. h. byly Florencie Medicejských, papežský Řím (Alexandr VI.), Benátky, knížecí dvory ve Veroně, Ferraře, Urbinu, Mantově, Neapoli a rovněž univ. Nechu» k ustrnulému scholastickému způsobu výuky na univ. přiváděla k humanistům, kt. se tu však (zpravidla jako učitelé poezie) jen stěží mohli zavést, mnoho stoupenců mezi studenty. Nehledě na boj proti bezobsažnému způsobu výuky a proti špatné círk. latině, přivedla snaha o obecné lidské vzdělání, osvobozené od círk. autority, it. humanisty mnohdy do ostrého konfliktu se scholastikou. Před něm. humanisty 14. století nevyvstávala ještě otázka slučitelnosti ant. ideálu vzdělanosti s křes»anstvím. Na dvoře Karla IV. v Praze působil biskup a kancléř Jan ze Středy k povznesení lat. úř. řeči, zatímco řádoví bratři z Niz. byli svými lat. školami vzorem pro pěstování latiny. Ve druhé polovině 15. století se h. stále více prosazoval na univ. i v říšských m. Norimberku, Augsburgu a Štrasburku. Po vzoru it. vývoje vedl h. v Něm. kol. 16. století ke studiu něm. děj. (mj. K. Peutinger, J. Wimpfeling) a k polemice se scholasticky strnulým křes»anstvím ( Dopisy tmářů, U. von Hutten). Na počátku reformace došlo prostřednictvím kruhu erfurtských humanistů, (U. Zwingli, Ph. Melanchton, Hutten aj.), k dočasnému spojení s novým učením; ponejvíce však zůstal humanistům, právě tak jako nejvýzn. z nich, Erasmovi Rotterdamskému, teol. boj cizí (novohumanismus). Dále humanistická literatura.

Pokračování je přístupné pouze pro registrované. Přihlaš se nebo se zaregistruj.