Guevara Ernesto Lynch de la Serna

Z skolavpohode.cz

Legendární kubánský revolucionář argentinského původu. Lékař, cestovatel, spisovatel, marxistický politik, ideolog a guerillový vůdce, který celý svůj život zasvětil potírání lidského utrpení. Jako dítě onemocněl astmatem a jeho zdraví se už nikdy nezlepšilo. V mládí si oblíbil Marxe, Engelse a Freuda, na střední škole vynikal v literatuře a sportu. Velký vliv na něj měli španělští uprchlíci a série bouřlivých politických krizí v Argentině, které po II. světové válce vyvrcholily fašistickou diktaturou vojenského ministra a prezidenta Juana Dominga Peróna (1895-1974), vůči němuž Guevarova rodina stála v opozici. Che Guevara začal nenávidět Perónovu levicovou "parlamentní demokracii", kapitalistickou oligarchii a imperialismus amerického dolaru. Přesto nezaujal místo v žádném revolučním hnutí (na rozdíl od svých rodičů) a nadále projevoval malý zájem o politiku. Na univerzitě v Buenos Aires vystudoval medicínu, neboť se pokoušel pochopit vlastní astma, později se zajímal i o malomocenství. V roce 1949 podnikl cestu po severní Argentině a poprvé se tak setkal s chudými příslušníky indiánských kmenů. O dva roky později vykonal mnohem delší cestu, během níž navštívil jižní Argentinu, Venezuelu a Miami. V Chile se seznámil s později zavražděným prezidentem a lékařem Salvadorem Allendem Gossensem (1908-1973), v Peru pracoval v léčebně pro malomocné, v Kolumbii byl krátkodobě uvězněn. Na závěrečné zkoušky se domů vrátil s rozhodnutím nebýt lékařem střední vrstvy. Získal kvalifikaci a specializoval se v dermatologii. Během národní revoluce, kterou odsoudil jako oportunistickou, odešel do Bolívie. Odtud pokračoval do Guatemaly, kde si vydělával psaním cestopisně-archeologických článků o pozůstatcích kultur Inků a Mayů. V té době zde vládl socialistický prezident Jacobo Arbenz Guzmán (1913-1971). Ačkoliv byl Che Guevara marxista a četl Leninovy spisy, odmítl vstoupit do komunistické strany a ztratil tak možnost zastávat místo vládního lékaře. Právě v Guatemale se utvrdil v názoru, že revoluce musí být provedena ozbrojeným povstáním. Když Arbenzova vláda padla (1954), Che Guevara odešel do jedné z mexických nemocnic. Tehdy se setkal s kubánským politickým emigrantem Fidelem Castrem Ruzem (1926) a poznal v něm vůdce, kterého hledal. Přidal se k revolucionářům, kteří podstupovali tvrdý kurz guerillového válčení. Válečné hry přilákaly policii a všichni Kubánci byli na měsíc zavřeni (1956). Když poté vpadli na Kubu, Che Guevara je následoval zprvu jako doktor a až poté jako důstojník revoluční armády. Byl nejagresivnější, nejchytřejší a nejúspěšnější ze všech guerillových velitelů. Byl nelítostným autoritářem, který bez váhání střílel odpadlíky a získal si pověst chladnokrevného vraha masovou popravou vzpurných přívrženců poraženého prezidenta Fulgencia Batisty y Zaldívara (1901-1973). Po vítězné revoluci se stal Che Guevara druhým mužem v nové kubánské vládě a sám nasměroval Castra ke komunismu nezávislému na Moskvě. Byl jmenován prezidentem Národní kubánské banky, 1961 ministrem průmyslu. Neústupně vystupoval proti radám sovětských poradců i francouzských marxistických ekonomů, kteří byli pozváni Castrem a kteří chtěli postupovat mnohem pomaleji. Posunul kubánskou ekonomiku tak rychle do totálního komunismu, že ji přechodně zničil. V roce 1959 se oženil a spolu s manželkou navštívil Egypt, Indii, Japonsko, Indonésii, Pákistán a Jugoslávii. Po návratu pomohl osvobodit kubánské cukrovarnictví ze závislosti na Spojených státech. Byla to předzvěst jeho nezdaru v Belgickém Kongu (dnešním Zairu) a v Bolívii. "Není vždy nutné čekat na to, až budou existovat vhodné podmínky pro revoluci - ty mohou být vytvořeny podnětným ohniskem." Stejně jako čínský komunistický politik Mao Ce-tung věřil, že v převážně zemědělských státech musí venkov přenést revoluci do měst. Rovněž v této době oslavoval svoji vlastní komunistickou filosofii. "Člověk dosáhne stavu skutečně celistvé lidskosti, když pracuje, aniž by byl fyzickými potřebami nucen prodávat sebe sama jako zboží." Vzdaloval se od Moskvy směrem k Pekingu a anarchismu. K jeho formální roztržce se sovětským komunismem došlo po projevu z roku 1965, v němž obvinil Sovětský svaz coby "tichého spoluviníka imperialismu", jelikož neobchoduje pouze s komunistickým blokem a neposkytuje nezištnou pomoc rozvojovým socialistickým zemím. Také napadl sovětskou vládu pro revisionismus (opravu ideologie) a pro politiku koexistence (soužití). Inicializoval 'Trikontinentální konferenci' za účelem uskutečnit program spolupráce v oblasti revolucí, vzpour a guerillových operací v Africe, Asii a Jižní Americe. Po neúspěšných pokusech o dohodu se Spojenými státy napadl jako kubánský zástupce v 'OSN' Severní Ameriku pro její imperialistické aktivity v Latinské Americe. Che Guevarova fanatická nekompromisnost vůči kapitalistické i komunistické vládnoucí třídě donutila Castra zbavit se jej neoficiální cestou. Poté, co Che Guevara v Belgickém Kongu (dnešním Zairu) mapoval možnost obrácení kinhašského povstání v komunistickou revoluci pomocí guerillové taktiky kubánského stylu a co vycvičil jednotku sto dvaceti Kubánců, se jeho poslední revoluční dobrodružství odehrálo v Bolívii. Po velice špatném posouzení revolucionářského potenciálu této země skončil jeho pokus zajetím bolívijskou armádou a následnou popravou. Díky jeho divokému, až romantickému vzezření, temperamentnímu stylu, nesmlouvavému odmítání podbízet se jakémukoliv druhu establishmentu (včetně komunistického), pohrdání pouhým reformismem a jeho zasvěcení prudkým, skvělým akcím se Che Guevara stal legendou a idolem radikální revoluční mládeže přelomu 60. a 70. let a ohniskem pro jakýkoliv druh zoufalých revolučních akcí, ve kterých spatřovaly milióny mladých lidí jedinou naději na zničení průmyslového kapitalismu a komunismu. Kdyby Che Guevara žil a prosadil se jeho koncept revoluce, nemuselo to na Kubě dojít až k dnešním hořkým koncům. Na rozdíl od jiných vůdců se přes své výsadní postavení a významné vládní funkce snažil žít skromným způsobem partyzánského guerrillera. Svým fanatickým lpěním na utopických představách o světové revoluci byl výjimkou i mezi obdobnými fanatiky. I přes veškerou odlišnost od tradičního prototypu komunistického revolucionáře-diktátora však svým životem i činy posloužil ideologii, která ničila lidské životy, svobodu a demokracii. V roce 1997 byly Che Guevarovy ostatky nalezeny a po nezbytné identifikaci přemístěny na Kubu.

Pokračování je přístupné pouze pro registrované. Přihlaš se nebo se zaregistruj.