Barokní architektura

Z skolavpohode.cz

Barokní sloh vznikl koncem 16. století v Itálii a do ostatních evropských zemí, kde měla převládající vliv katolická církev, se rozšířil v průběhu 17. a 18. století. Bylo to především do Španělska, Portugalska, Rakouska, Polska a do Čech. Pochází pravděpodobně z portugalského názvu „barocco“ = perla nepravidelného tvaru, ale někteří uměnovědci je odvozují z řeckého „báros“ = tíha, hojnost (což je bezpochyby narážka na přemíru dekorace na uměleckých dílech), jiní je vykládají jako deformaci latinského „verruca“ = bradavice. Evropské stavitelství ovládalo skoro 200 let. Je téměř ve všem pravý opak renesančních stavitelských zásad. Zatímco renesance upřednostňovala přímé linie a hleděla, aby stavba ladila jako celek a byla uměřená, barokní obrazy, sochy a honosné stavby měly ohromovat prostý lid nádherou, přepychem a okázalostí. Stavěly se a přestavovaly nákladné kostely, zámky a paláce, ale také měšťanské domy a radnice a v neposlední řadě venkovská stavení s bohatými štíty a vjezdy. Baroko, jako honosný umělecký sloh, bylo využíváno především k obnovení moci katolické církve, proto se uplatnilo ve všech uměleckých směrech a nejnápadněji se projevovalo v architektuře. Narozdíl od renesance, která převáděla prostor do plochy, rozvíjelo prostor do hloubky, díky čemuž je tak dynamické; klade důraz hlavně na bohatou výzdobu, šikmé a zakřivené linie, pokroucené plochy, nápadné a vlnité křivky, dynamické a kypré tvary, obrysy nejasně rýsující se v polostínu.

Pokračování je přístupné pouze pro registrované. Přihlaš se nebo se zaregistruj.